Nacházíte se na oficiálních www stánkách projektu "HIV/AIDS a život nás všech".

Vše nejen o HIV/AIDS

 
Podrobný popis HIV/AIDS
Co je AIDS a viru HIV
Jak se virus HIV přenáší
Jak se virus HIV nedá přenést
Prevence HIV/AIDS

Podrobný popis HIV/AIDS.

AIDS (Acquired Immunodeficiency Syndrome)
SIDA (Syndrome d'Immunodeficience Acquise)
Syndrom získaného imunodeficitu 
1. Původce - agens
    HIV (Human Immunodeficiency Virus), virus lidského imunodeficitu, se řadí do čeledi Retroviridae, rodu Lentivirus. Virová partikule o průměru 110 mm je tvořena fosfolipidovým obalem s glykoproteinovými výběžky (envelope) a vnitřní strukturou, nukleoidem (jinak též nazývaným core). Nukleoid obsahuje genom HIV, dvě identická vlákna ribonukleové kyseliny (RNA), nesoucí HIV genetický signál. Kromě těchto základních struktur obsahuje virová partikule HIV některé enzymy, především reverzní transkriptázu, umožňující replikaci viru v napadené hostitelské buňce. Pro HIV stejně jako pro ostatní retroviry je charakteristická schopnost zabudovat svou genetickou informaci do genomu hostitelské buňky a vyvolat její chronickou celoživotně perzistující infekci. V současné době nemáme prostředky, které by dokázaly z infikované buňky virový genetický signál eliminovat. HIV napadá především buňky imunitního systému, zejména T lymfocyty nesoucí receptor CD4. Může však přímo infikovat i řadu dalších buněk, jako jsou slizniční Langerhansovy buňky, buňky glie a další.

    HIV se vyskytuje ve dvou typech značených jako HIV-1 a HIV-2, které se liší ve složení povrchových struktur. Oba typy se také odlišují geografickým výskytem, patogenitou, klinickým obrazem a některými epidemiologickými charakteristikami. V Evropě a na americkém a asijském kontinentu se vyskytuje převážně HIV 1, HIV 2 zůstává lokalizován zejména v oblastech západního pobřeží Afriky.

    HIV-1 se dělí na řadu subtypů značených alfabeticky. Je velmi plastický, snadno podléhá mutacím zejména ve složení povrchových glykoproteinů. Tato vlastnost je jednou z příčin dosavadních neúspěchů při konstrukci účinných vakcín.

2. Klinický obraz a diagnostika infekce
    Infekce HIV se projevuje pestrým klinickým obrazem. Od získání nákazy do vzniku plně rozvinutého onemocnění AIDS obvykle uplyne řada let (průměrně 10,5 let) a s tím, jak dochází k postupnému zhoršování imunitních funkcí, se mění i hlavní klinické příznaky.

    Krátce po expozici - za 3-8 týdnů - přibližně u 50 % infikovaných dochází k příznakům primoinfekce - akutní HIV infekce. Ta obvykle probíhá pod obrazem chřipkovitého onemocnění, často s prchavým exantémem, jindy připomínající syndrom infekční mononukleózy a jen vzácněji se objeví neurologická symptomatologie - sérózní meningitida či polyradikuloneuritida. 
    V krevním obraze bývá leukopenie, někdy s lymfopenií či atypickou lymfocytózou. Tato primární HIV infekce pravidelně spontánně odchází.

    Po této fázi pacient vstupuje do různě dlouhého období latence, kdy nemívá jakékoliv obtíže. Někdy může dojít k reverzibilnímu zduření lymfatických uzlin, které může přejít v perzistující generalizovanou lymfadenopatii - PGL. Tento syndrom nemá nepříznivý prognostický význam. V době asymptomatického nosičství HIV infekce však dochází k postupným změnám imunitního systému, jehož nejnápadnějším výrazem je pokles CD4 lymfocytů. K prvním příznakům, které signalizují sníženou výkonnost imunitního systému, dochází pravidelně při poklesu počtu CD4 lymfocytů pod hodnoty 500/mm3, kdy pacient přechází z klinické kategorie A - asymptomatické HIV infekce do kategorie 
B - symptomatické fáze HIV infekce.

    Symptomatická fáze HIV infekce je charakterizována výskytem recidivující orofaryngeální kandidózy či kandidové vulvovaginitidy, výsevem herpes zoster, recidivujícími adnexitidami, postupným zmenšováním předtím zduřelých uzlin a často i celkovými příznaky, jako jsou únava, horečky, průjmy a hubnutí.

    V průběhu symptomatického stadia HIV je nutno počítat s nástupem tzv. velkých oportunních infekcí (OI), jejichž výskyt indikuje zařazení pacienta do klinické kategorie C- tedy stadia AIDS-onemocněni - charakterizované výskytem některé z tzv. velkých oportunních infekcí, některými nádory nebo dalšími projevy, jako je HIV encefalopatie a wasting syndrom (kachexie). Výskyt velkých OI je důsledkem těžké poruchy imunitního systému a je obvykle spojen s hlubokým poklesem CD4 lymfocytů.

Indikativní onemocnění pro klasifikaci HIV infekce jako rozvinutého onemocnění AIDS (kritéria SZO):

    pneumocystová pneumonie 
    toxoplazmová encefalitida 
    ezofageální, tracheální, bronchiální nebo plicní kandidóza 
    chronický anální herpes simplex nebo herpetická bronchitida, pneumonie nebo ezofagitida 
    CMV retinitida 
    generalizovaná CMV infekce (kromě jater a sleziny) 
    progresivní multifokální leukoencefalopatie 
    recidivující salmonelová bakteriémie 
    recidivující pneumonie v průběhu 1 roku 
    chronická intestinální kryptosporidióza 
    chronická intestinální isosporóza 
    extrapulmonální kryptokoková infekce 
    diseminovaná nebo extrapulmonální histoplazmóza 
    diseminovaná kokcidioidomykóza 
    tuberkulóza 
    diseminovaná nebo extrapulmonální atypická mykobakterióza 
    Kaposiho sarkom 
    maligní lymfomy (Burkittův, imunoblastický a primárnícerebrální lymfom) 
    invazivní karcinom děložního hrdla 
    HIV encefalopatie 
    wasting syndrom 

    V poslední době jsme svědky postupné změny výskytu a charakteru OI. Díky dobře propracovaným schématům chemoprofylaxe některých, hlavně parazitárních OI, se vyskytují tyto stále méně a na jejich místě se uplatňují jiné infekce - především virové. K takovým dobře zvládnutelným OI patří především pneumocystová pneumonie (PCP), způsobená houbou Pneumocystis carinii. V počátcích pandemie infekce HIV představovala nejčastější OI a byla také nejčastější příčinou jejich smrti. Podobně dobře dnes zvládáme terapii a profylaxi např. mozkové toxoplazmózy, některých mykotických onemocnění, recidivujících infekcí herpes simplex a do značné míry také některých forem CMV infekce. Velkým problémem se stávají infekce vyvolané Mycobacterium tuberculosis a výskyt multirezistentnich kmenů. Diagnostika HIV/AIDS se opírá především o specifickou mikrobiologickou diagnostiku.

Nejdůležitější principy laboratorní diagnostiky a používané metody: 

    Průkaz specifických HIV protilátek je spolehlivou, citlivou a specifickou metodou diagnostiky HIV/AIDS. Vyžaduje odběr 5-7 ml venózní krve. Používá se i k vyšetřování krevních dárců pro zajištění bezpečnosti krevních konzerv a krevních derivátů. Pro vyloučení falešně pozitivních nálezů je třeba každý pozitivní výsledek ověřovat v systému konfirmačních testů, které provádí specializované pracoviště. Při interpretaci negativních výsledků je nutno u vyšetřovaného uvažovat časový faktor tak, aby se vyloučil falešně negativní nález, způsobený vyšetřením v období tzv. imunologického okénka, to je v době, kdy vyšetřovaný ještě nestačil po své HIV infekci vytvořit detekovatelné protilátky. Délka tohoto období byla stanovena v průměru na 3 měsíce. Po této době je nutno u HIV negativních osob s rizikem HIV infekce vyšetření opakovat pro zabezpečení validity negativního nálezu. Vyšetřování slin jako alternativního biologického materiálu pro detekci HIV protilátek je vyhrazeno pro epidemiologické studie, nikoliv pro diagnostické účely. Pro konfirmaci HIV pozitivního nálezu ze slin je nutno provést vyšetření krevního séra. 
    Přímý průkaz viru v biologickém materiálu (obvykle mononukleární buňky periferní krve). Velmi nesnadná, náročná, zdlouhavá a z hlediska profesionální infekce nebezpečná metoda používaná jen pro speciální případy (např. u novorozenců HIV infikovaných matek). Vyžaduje odběr 5-10 ml nesrážlivé krve. 
    Průkaz virového genomu (virových nukleových kyselin) v biologickém materiálu, především polymerázovou řetězovou reakcí (PCR). Očekává se, že metoda, dosud vyhražená pro specializovaná pracoviště, bude v blízké budoucnosti sloužit jako jedna z běžných diagnostických metod. Vyžaduje odběr 5-10 ml nesrážlivé krve. 
Další specializované laboratorní metody se provádějí jen v referenční laboratoři.

3. Výskyt
Celosvětový, jedná se o pandemii. Podle odhadů Světové zdravotnické organizace bude do roku 2 000 na celém světě okolo 6 milionů lidí s AIDS a okolo 20-40 milionů HIV infikovaných osob. Nejvyšší výskyt je v současné době na africkém a nověji i na asijském kontinentu. Zejména v jihovýchodní Asii probíhá explozivní epidemie HIV/AIDS, v níž převládají jiné subtypy HIV-1 než na americkém a evropském kontinentu. Zdá se, že některé z těchto subtypů se snadněji šiří heterosexuálním pohlavním stykem a v této souvislosti se uvažuje i o možnosti vzniku nové vlny epidemie HIV/AIDS v Evropě a na americkém kontinentu, kde se podle dosavadních údajů epidemie HIV/AIDS do určité míry stabilizovala. Infekce typem HIV 2 zůstává lokalizována na západním pobřeží Afriky, v Evropě a na americkém kontinentu nemá prakticky žádný význam. V České republice bylo k 31. 12. 1998 hlášeno celkem 392 HIV pozitivních a 118 případů AIDS, ze kterých 73 zemřelo.

4. Zdroj - rezervoár
Zdrojem HIV je pouze infikovaný člověk. Žádný ze známých zvířecích retrovirů není přenosný na člověka.

5. Cesta přenosu: 
krevní cestou 
HIV kontaminovanou krví nebo krevními deriváty 
společným používáním jehel, stříkaček, event. roztoku drogy u injekčních uživatelů drog * 
při krvavých sexuálních praktikách 
pohlavním stykem 
spermatem, vaginálním sekretem při homo- i heterosexuálním styku 
z matky na dítě 
vertikální přenos (antenatálně, perinatálně, ev. mateřským mlékem) 


6. Inkubační doba
    Inkubační doba, od vstupu viru do vnímavé buňky po objevení se klinických příznaků charakterizovaných jako akutní infekce či primární onemocnění, obnáší průměrně 3 týdny. Nesprávně, ale velmi často i v odborné literatuře je jako inkubační doba označována relativně velmi dlouhá fáze (až 15 let podle současných znalostí) latentní infekce s minimálními klinickými příznaky. Tato fáze nastupuje po akutní infekci a dosud není jasno, zda všichni infikovaní posléze přejdou do stadia klinicky plně rozvinutého onemocněni AIDS. Je známo několik desítek případů osob, přežívajících po infekci HIV déle než 15 let.

7. Období nakažlivosti
    Infikovaná osoba je nakažlivá prakticky okamžitě po vniknutí HIV do organismu a jeho replikaci ve vnímavých buňkách, tedy ještě v inkubační době před rozvojem akutní infekce. Nakažlivou zůstává až do konce svého života. Stupeň nakažlivosti se liší podle množství vylučovaného viru v závislosti na fázi infekce, ve které se infikovaná osoba nachází. Největší množství viru se vylučuje v akutním stadiu, méně v době latentní fáze a jeho množství opětovně stoupá v období klinického AIDS.

8. Vnímavost
    Vnímavost je všeobecná. V poslední době se podle některých studií zdá, že určité imunologické parametry (kvalita cytotoxických T buněk) mohou ovlivňovat vnímavost k infekci HIV. Úvodní epidemiologické studie nebyly dosud ověřeny a v současné době se provádějí i studie in vitro.

9. Principy terapie
    Základem léčby je vedle profylaxe a včasné léčby oportunních infekcí protivirová terapie. Jejím cílem je alespoň zpomalit množení HIV a předejít tak zhroucení imunitního systému. Konečný cíl protiretrovirové terapie - eliminace viru z organismu - není dosud vyřešen. Všechna dosud dostupná antiretrovirová chemoterapeutika svým zásahem do replikačního cyklu viru pouze více či méně úspěšně zpomalují jeho množení v organismu.

    Existuje celá řada antiretrovirových preparátů, které působí v různých fázích replikace viru. Jejich kombinací lze dosáhnout zvýšeného účinku a omezit výskyt rezistentních variant HIV. Základním lékem zůstává azidothymidin (AZT). U gravidních žen AZT podávaný během těhotenství snižuje možnost přenosu HIV infekce na novorozence.

10. Epidemiologická opatření 
preventivní 
V současné době neexistují žádná specifická preventivní opatření. K dispozici není účinná očkovací látka ani jiné profylaktické preparáty. Preventivní opatření, která jsou k dispozici: 

výchova, vedoucí ke změnám přístupů a chování 
v sexuálním životě 
zajišťování bezpečnosti krevních konzerv a derivátů testováním všech darovaných krví 
diskutován je program výměny jehel a stříkaček 
u injekčních uživatelů drog 
represivní 
hlášení HIV pozitivity, onemocnění AIDS a úmrtí Národní referenční laboratoři pro AIDS 
žádná karanténní opatření ani omezování společenského styku nejsou uplatňována; výkon povolání je omezován pouze zdravotním stavem, nikoliv nálezem HIV pozitivity. 

Co je AIDS a virus HIV?

    V roce 1981 bylo v USA poprvé rozpoznáno nové onemocnění, které později dostalo jméno AIDS. Název onemocnění je zkratkou anglického pojmenování Acquired Immunodeficiency Syndrome, které vyjadřuje podstatu onemocnění. Jedná se o syndrom získaného imunodeficitu, česky soubor příznaků, které vedou ke ztrátě imunity, tj. obranyschopnosti organismu. Lidský organismus se tak stává náchylným k řadě dalších infekčních a nádorových onemocnění. V roce 1983 objevili nezávisle na sobě vědecké týmy dr. Gallo v USA a dr. Montagniera ve Francii původce onemocnění AIDS. 

    Je jím virus, který byl nazván HIV - Human Immunodeficiency Virus, což znamená virus způsobující ztrátu obranyschopnosti u člověka. Tento virus napadá v organismu zejména určitou skupinu bílých krvinek, T lymfocytů, v nichž se množí, později je i zabíjí a snižuje tak jejich počet v těle napadeného člověka. Výrazný pokles počtu bílých krvinek, které hrají důležitou úlohu v obranyschopnosti lidského organismu, vede k selhávání imunity a rozvíjí se v onemocnění AIDS. Člověk nakažený virem HIV nemusí mít dlouhou dobu, třeba několik let, vůbec žádné zdravotní potíže. Tomuto období se říká bezpříznakové nosičství viru HIV. I v bezpříznakovém období může nakažený člověk přenést infekci na další osoby. Přitom sám vypadá a cítí se zcela zdráv a ani jeho partner na něm nic nepozná. Pouze při laboratorním vyšetření na přítomnost HIV protilátek je u testovaného zjištěn pozitivní nález, člověk je „HIV pozitivní“. Podle současných znalostí nelze s určitostí říci, zda se u všech HIV nakažených osob onemocnění projeví. U velké většiny z nich dojde k rozvoji příznaků průměrně za 10 -11 let po nakažení. Jak brzy nebo pozdě dojde k rozvoji onemocnění AIDS ovlivňuje celá řada faktorů, jako je původní úroveň obranyschopnosti, životní styl, vyrovnávání se se stresovými situacemi, výživové návyky a mnoho dalších podmínek, především včas zahájená léčba. Každé, i lehké onemocnění přestavuje pro organismus zátěž. K propuknutí choroby AIDS ze stadia pouhé HIV pozitivy může také přispět tzv. reinfekce, tedy příjem další dávky viru do organismu. Proto i HIV pozitivní člověk při sexuálním styku s HIV pozitivním partnerem musí dodržovat zásady bezpečného sexu a používat ochranné prostředky, aby chránil nejen druhé, ale i sám sebe. K 31.12 1999 bylo v naší republice registrováno 392 osob nakažených virem HIV, z nichž 118 onemocnělo AIDS. Předpokládáme však, že skutečný počet nakažených je asi desetkrát větší. 

Jak se virus HIV přenáší?


    Virus HIV je velmi citlivý k zevním vlivům, ničí ho běžné fyzikální a chemické prostředky, např. teplota nad 60 st. C, běžné dezinfekční prostředky, zejména chlorové preparáty, i mýdlo. Virus HIV se vyskytuje v tělesných tekutinách, zejména v krvi, ve spermatu a v poševním sekretu. Při zaschnutí záhy hyne. K získání nákazy musí do organismu vnímavého člověka proniknout určité množství viru HIV, hovoříme o tzv. infekční dávce. K tomu může v běžném životě dojít pouze několika způsoby:

1. Nechráněným pohlavním stykem. 
    Jde o nejčastější cestu přenosu. Vysoce riziková je každá kondomem nechráněná soulož do pochvy či konečníku, protože většina lidí neví, zda jejich sexuální partner je skutečně HIV negativní. Riziko je nejvyšší při nechráněném styku do konečníku a pro pasívního partnera při styku dvou mužů. Přenos infekce je také snazší z muže na ženu než z nakažené ženy na muže. Dostatečnou ochranu i když ne stoprocentní, poskytuje pouze kondom. Přerušovaná soulož ani hormonální antikoncepce nechrání vůbec, jen mírně snižuje riziko poševní pesar či spermicidní gely. Riziko nákazy HIV virem dále zvyšuje přítomnost jiných pohlavních chorob, oděrek a poranění. Vhodné je používat při styku lubrikační gely, tedy zvlhčující gel. Také při orálním sexu, tedy při dráždění pohlavních orgánů partnera ústy, nelze možnost nákazy vyloučit. Riziko se zvyšuje při kontaktu úst se spermatem nebo s poševním sekretem a při výskytu jiných pohlavních nemocí u některého z partnerů. Ochranou je buď použití kondomu u muže, nebo alespoň zamezení styku s ejakulátem a s větším množstvím poševního sekretu.

2. Krevní cestou 
a) podáním infikované krve nebo krevních přípravků. 
V současné době je tento druh přenosu v rozvinutých zemích, mezi které naše země patří, téměř vyloučen. V České republice jsou od roku 1987 všichni dárci krve kontrolováni, zda jejich krev není infikována virem HIV. Při drobných poraněních je nebezpečí nákazy HIV virem od infikovaného člověka nepravděpodobné, protože k nákaze je třeba vysoké infekční dávky viru. Je však třeba vyhýbat se společnému užívání hygienických potřeb, jako kartáčku na zuby a žiletkám, stejně jakonedostatečně sterilizovaným nástrojům při provádění některých kosmetických úkonů (tetování, propichování ušních boltců apod.) 
b) Při injekčním užívání drog. 
Společné užívání jehel, stříkaček i roztoku drogy může vést k HIV infekci u injekčních uživatelů drog, pokud je některý z nich nakažen HIV virem. V dnešní době již představuje přenos infekce u injekčních uživatelů drog, např. v jižní Evropě, v Polsku a na Ukrajině většinu nově registrovaných případů HIV pozitivity. Těhotná žena nakažená virem HIV může nákazu přenést i na své dítě. Může se tak stát během těhotenství, porodu i kojení. Jestliže je žena HIV pozitivní, umí dnešní medicína snížit riziko nákazy pro její dítě a snížit nebezpečí zdravotní zátěže pro matku. Pokud se žena rozhodně těhotenství ukončit, je HIV pozitivita zdravotním důvodem k interrupci. Proto je všem těhotným ženám doporučován test na přítomnost HIV protilátek, aby v případě HIV pozitivního nálezu mohly být včas léčeny a snížit tak riziko přenosu infekce na novorozence. 

3. Přenos z matky na dítě.
Nejpřesvědčivějším důkazem je šíření viru HIV v Africe, kde přes vysoký výskyt bodavého hmyzu se nikdy nepodařilo prokázat přenos viru HIV po bodnutí hmyzem. Navíc bylo prokázáno, že HIV virus se nemnoží v zažívacím ústrojí tohoto hmyzu. 

Jak se virus HIV nemůže přenést? 

    Virus HIV se nemůže přenést jinak než nechráněným pohlavním stykem, podáním infikované krve nebo krevních přípravků, společným injekčním užíváním drog a z infikované matky na její dítě během těhotenství, porodu a kojení. Přesto se mnoho lidí bezdůvodně obává, že by se mohli nakazit jiným způsobem. 

Virus se nedá přenést: 

1. Při běžném společenském styku.
Například podáním ruky, používáním telefonního sluchátka, během společného pobytu v místnosti.

2. Společným užíváním nádobí, WC. 
Nikdy nebyli infikováni ti členové domácnosti, kteří s HIV pozitivním bydleli, ale neměli s ním pohlavní styky a nebo neužívali drogy. 

3. Polibkem. 
Sliny HIV pozitivního sice mohou obsahovat virus, ale ve velmi malém množství. Navíc jsou ve slinách obsaženy látky, které virus ničí. Přenos HIV viru touto cestou nebyl nikdy prokázán. 

4. Objímáním. 
Existují sexuální praktiky (petting), které lze označit z hlediska možností přenosu HIV jako nerizikové. Sem patří objímání, mazlení, dráždění pohlavních orgánů rukou partnera či partnerky bez kontaktu s jeho spermatem či s poševním sekretem. Takové chování se nazývá bezpečný sex. 

5. V sauně, bazénu.
Pokud ovšem někdo, jako staří Římané, nepoužívá těchto zařízení k sexuálním radovánkám. 

6. Hmyzem.

Co říká test na AIDS?

    Testy na AIDS se správně nazývá test na přítomnost či nepřítomnost HIV protilátek. Nezjišťuje tedy jen onemocnění AIDS, ale i téměř celé období HIV pozitivity. Přibližně po měsíci od nákazy virem HIV začne organismus napadeného člověka vytvářet proti viru protilátky, které test umí prokázat. Tento test je dostupný ve specializovaných poradenských centrech a v každé krajské hygienické stanici. Je dobrovolný, bezplatný a může být proveden anonymně, tedy aniž byste sdělovali jméno, rodné číslo nebo adresu. Výsledek se dozvíte přibližně po týdnu. Pokud je test proveden anonymně, nemůžete nikdy požádat o výsledek písemně. Pozitivní výsledek testu neznamená rozvinuté onemocnění AIDS, ale přítomnost HIV viru v těle, HIV pozitivitu. Diagnózu AIDS může stanovit lékař na základě klinického vyšetření HIV pozitivního člověka. Chorobě se lze účinněji bránit, pokud budete vědět, že jste HIV pozitivní. HIV infekci sice vyléčit neumíme, ale léčit ano. V boji s HIV infekcí není medicína bezmocná. Negativní výsledek znamená, že jste se nenakazili virem HIV do doby dva až tři měsíce před provedením odběru krve na vyšetření. Negativní výsledek neznamená, že se nemůžete nakazit v budoucnu. Test není prevence. Negativní výsledek by měla doprovázet snaha o změnu rizikového chování. Negativní výsledek neznamená, že musí být negativní i váš sexuální partner. Někteří lidé se nakazí při prvním styku, jiné páry spolu žijí rizikově několik let a k přenosu nákazy z HIV pozitivního partnera na toho druhého nedojde. Jestliže vás budoucí sexuální partner chce o svém zdraví přesvědčit písemným výsledkem svého testu, uvědomte si, že takový výsledek má jen omezenou časovou hodnotu. Člověk, který často střídá sexuální partnery a nedodržuje zásady bezpečného sexu, se během uplynulé doby mohl nakazit již nekolikrát.

Kdy byste měli jít na test? 
Mezi nejčastější důvody, které člověka přivádějí na test HIV protilátky patří:

1. Trvale rizikové chování. 
Během testování lze alespoň poradit, jak trvající riziko snížit. 

2. Náhodilé rizikové chování. 
Vhodné je testovat dva až tři měsíce po rizikovém zážitku. 

3. Před vytvořením nového partnerského vztahu. 
Partneři by měli podstoupit vyšetření společně (pokud ten druhý není bez sexuálních zkušeností) a musí si být vědomi, že nejméně dva měsíce by měli být bez rizikového chování. 

Možnosti prevence. 

    Protože největší riziko je spjato se sexuálním životem, je prevence spojena zejména se změnami sexuálního chování. Existují dvě strategie prevence: Věrnost jednomu partnerovi. Smysl má ovšem věrnost s partnerem či partnerkou, který (á) byl (a) dosud bez sexuálních zkušeností nebo o kterém víme, že je HIV negativní. Pokud dojde k porušení věrnosti, pak je třeba nejméně dva měsíce zůstat bez sexuálních styků nebo přejít k praktikám bezpečného sexu. Bezpečný sex. Riziko HIV nemusí vést k velkým úzkostem a omezením ani u lidí, kteří dosud nemají stálého partnera, pokud znají praktiky bezpečného sexu. Mezi ně patří použití kondomu a případně lubrikačního gelu při každé souloži do pochvy nebo do konečníku. Bezpečnějším sexem také rozumíme petting a tzv. nekoitální techniky. Jedná se o mazlení, tělesné dotyky a dráždění bez soulože, tedy takové sexuální chování, při němž může dojít až k plně uspokojivému průběhu pohlavního styku. Drogám je pochopitelně lepší se vyhnout, zejména na jejich injekčnímu užití, ale pokud k nim člověk sáhne, měl by mít vždy jen svou jehlu, stříkačku a roztok drogy. Předcházet nákaze HIV virem je zdánlivě jednoduché. Lidské sexuální chování se ale neřídí jen rozumem. Proto je tak složité. Důležité je nejen abychom lépe kontrolovali své chování, ale abychom si uměli o citlivých a intimních otázkách života promluvit se svým partnerem či partnerkou. 

Některé informace pocházejí z www stránek: SZÚ a Nárdního programu boje proti AIDS.

zpět na úvodní stránku

design © Jiří Frei & M-ČČK 2002-5